Like a Smoke of Cigarette: I. Kapitola - Setkání..

24. srpna 2015 v 1:14 | Troll Karol |  Like a Smoke of Cigarette

No normálně neuvěříte, co se stalo.. Já něco napsala :O :D ale stojí to za nic :/ mám rozepsanou jednorázovku, která je doufám mnohem lepší, než tohle :D tak doufám, že se tu najde třeba jen jeden človíček, kterému se to bude líbit ^^ [pozn. autora: je to krátký ✌]

I. KAPITOLA



,,Proč mě ani jednou neposlechneš, spratku," obořil se na svého podřizeného starý, ale na svůj věk vyšší muž. Zkřížil ruce na hrudi a přimhouřil oči, které měly kolem sebe drobné vrásky. Jeho nepřehlédnutelný velmi dlouhý blonďatý knír, který byl zapleten do jednoho copu na obou stranách a vystužen, jakoby v nich byly dráty, se mírně zacukal. Stejnobarvá kratší bradka a vlasy, které mu vyčuhovaly zpod extrémně vysokou kuchařskou čepicí. Kolem těla se mu obepínala bílá uniforma se zlatými knoflíky, na které ležela zástěra a kolem krku modrá vázanka se širokými konci, uvázaná a naaranžovaná tak, že jsou konce ploché, jeden přes druhý. To platilo i pro ostatní zbývající kuchaře v kuchyni, která patřila restauraci staříka.

,,Protože se mi nechce a mám jméno, zatracenej dědku," odsekl jmenovaný a nadhodil svou ofinou, jež překrývala jeho levé oko. Jeho na konci zakroucené obočí se zamyšleně pokrčilo, když okem pátral po kuchyni. Z toho chaosu, co v ní panoval, i hned zapomněl, co chtěl udělat. V mžiku, když onu věc zahlédl, se vzpomínka začala vracet. Rychlou chůzí se k ní vydal, uchopil volný konec, který byl svázaný do pevného uzlu a s jejím zašustěním v podobě odpadkového pytle, který od pohledu nevypadal lehce, šel k zadnímu vchodu na protější straně kuchyně, ignorujíc nesmyslné argumenty svého šéfa.

,,Já ti dám mě ignorovat, po tom všem, co jsem-" blonďák s hlubokým povzdechem za sebou zabouchl dveře, při návalu zbytečných řečí, které se hrnuly ze staříkových úst. Pytel nechal hlasitě žuchnout před svýma nohama, rozepl si vrchní knoflíky svého vrchního dílu uniformy a z kapsy, která byla šita zevnitř, si vytáhl krabičku s delšími cigaretami a menším zapalovačem. Hnědý filtr jemně stiskl mezi svými rty a cvaknutím se vynořil nizký plamínek ohně zapalovače, s jehož pomocí si konec cigarety zapálil, a na to ho s ostatními schoval zpět. Dlouze si potáhl a následně vdechl do plic, která se stáhla a krátce byla zahřívána tabakovým kouřem. Cigaretu uchytil mezi ukazováčkem a prostředníčkem a odloučil ji od svých úst. Mírně zaklonil hlavu, což napomohlo vlasům odkrýt jeho schovávané levé oko a kouř z plic vydechl, načež blankytným pohledem pozoroval, jak plynule a bezstrarostně míří k noční obloze, orosenou milióny zářivých hvězd. Poslední dobou si přišel podrážděný a ne ve své kúži. I přesto, že se několikrát snažil přijít na příčinu, nikdy nedošel na nejvíce sedící důvod, proč je tomu tak. A proto vždy, aby přišel na jiné myšlenky a zahnal stres, vytáhne si cigaretu, jejíž kouř ho uklidní a vyčistí mu hlavu. I když, pravda o jeho začátku kouření, je úplně někde jinde. Poslední potáhnutí, zůstávající filtr hodil na zem a následně zašlápl. Zvedl pytel s odpadky, který mu celou dobu ležel u nohou a neochotně ho zahodil na hromadu, tvořenou dalšími plnými pytli, čekajíc na svůj odvoz popeláři, po své levici. Pytel klouzal po zadních přímo ke kamenné zemi. Blonďák se hbitě otočil na podpatku a natahoval se pro železnou kliku, připevněnou na bílých dřevěných dveří zpátky do kuchyně. Zarazil se však, když se přimo od hromady ozvalo hluboké zaskučení a zašustění. Blonďák natočil hlavu oním směrem, seběhl schodky a pomalým krokem, s hlavou napřed, se opatrně k místu, odkud zvuk zaslechl, přibližoval. Nahlédl přes jež okraj a naskytl se mu pohled na zelenovlasého chlapce, sedící v polosedu a lopatkami opřen o zeď restaurace. Ruce, s dlaněmi vzhůru, položené podél svého těla a nepřítomně pozorujíc zeď protějšího domu. Všiml si pytle, který zahodil, ležet na jeho břiše. Vydal se k němu, pytel uchopil a odhodil. Zrakem si neznámého prohlížel a nemohl si nevšimnout jeho bílého roztrženého a ušpiněného trika, kouskami prosakujíc krví. Z dálky by to možná nebylo velmi viditelné, jelikož měl oblečenou černou koženou bundu. Blonďák si dřepl na celé paty, dotýkajíc se země, na úrovni zelenovláskova kotníku natažené levé nohy, jehož pravá byla v koleni pokrčena. Ruce si skřížil na kolenách, opřel si bradu a natočil hlavu tak, aby svůj zrak střetl s neznámím. Všiml si tří zlatých náušnic, v podobě menších kroužků, jenž měl připevněné v boltci pravého ucha, lesknoucí se za pomoci noční rozsvícené lampy. Zelenovlasý své oči nasměroval do těch blonďákových, načež dřepícímu projel mráz po zádech. Jeho oči byly tak prázdné a odstrašující, až byl sám zaražen. Nikdy nikoho nepotkal s tentýž pohledem. Normálního člověka by popadl strach, ale naopak blonďáka to fascinovalo. Nedokázal se od něj odtrhnout. Stále do těch jeho očí zíral, nemohl se jimi nabažit. Na to se mu na tváři vytvořil úsměv. Pohledem pomalu sjížděl od hlavy níž. Měl chuť prozkoumat každý jeho detail, ale věděl, že jen díky pouliční lampy by to bylo k ničemu. Ale i přesto dokázal odhadnout, že je sedícího kůže tmavší, než ta jeho. Krátké, z čela vyčesané vlasy, nepřirozeně zelené, pochyboval, že by byly přírodní. Jeho horními víčky přivřené oči, zbarveny do tmavé modři, alespoň tak vypadaly. Plné větší rty, na kterých se blonďák pozastavil. Hladově si svá suchá ústa po celé dély olízl a svým zkoumavým pohledem pokračoval dál. Kulatá brada, delší krk, na jehož boku vyzařovala starší jízva. Vystouplé klíční kosti, jež vyčuhovaly zpod véčkového výstřihu trika. Když zahlédl krvácející rány sedícího, na které z nějakého důvodu zcela zapomněl, hbitě zvedl hlavu, následován pohledem zelenovlasého. Vztyčil ukazováček, postavil se a rychlím krokem odcházel do kuchyně.

,,To už všichni odešli?" Divil se, když tam nebylo ani živáčka, kromě sebe samého. Klusavým během se dostavil k hasičskému přístroji, připevněném na zdi u dveří do hlavní místnosti restaurace. U přístroje byla zavěšena červená plastová krabice s bílým křížem na povrchu. Vyhákl ji a pospíchal zpátky. Neobtěžoval se za sebou zavírat dveře. Seskočil ze schodků a doběhl na místo. Hluboce si povzdechl, když zjistil, že tam dotyčný už nesedí.

Mohlo mě napadnout, že tu nezůstane.. pomyslel si, ale s tím zraněním se rozhodně nemohl dostat daleko.. napadlo ho, lékárníčku zahodil a rozběhl se k rohu, za kterým vedla cesta na ulici. Vyběhl na chodník a začal se kolem sebe rozhlížet. Nikde ho však nezahlédl. Možná kvůli divoké noční dopravě, kdy se lidé vraceli z prací nebo kvůli davům lidí, procházejíc kolem něj. Dal si ruce do kapes, sklopil hlavu a se zklamaným výrazem se obrátil k odchodu. Po cestě svými kopy bouchal do několika povalujicích se popelnic a ústa nechal volně vypouštět nespočet nadávek. Zvedl lékárničku, jež odhodil, načež ji s sebou nesl dovnitř, práskajíc za sebou zadními venkovními dveřmi. Vrátil ji na své místo a mířil k lednici, která stála vedle trouby pár metrů od místa, kde se nacházel. Jeho pozornost upoutal žlutý papírek, k ní připevněm černým drobným magnetem.

,,Oj, Sanji, dnes jsme odešli dřív.. to jsem si všiml," protočil očima a pokračoval v předčítání vzkazu, ,,všechen úklid je na tobě, Zeff.." poslední slova důkladně zvýraznil a zklamaní mu nahradil vztek. Papírek zmačkal v dlani a hodil do koše vedle lednice. Rozhlédl se po kuchyni a oči se mu rozšířily zděšením.

,,Cože?!" Svou hlavu rukama uchopil a několikrát s ní zakroutil v záporném gestu. ,,Tohle všechno?" Pokud ho oči nešálily, bylo toho mnohokrát více, než běžně. Více jak čtyři dřezy byly přeplněny špinavými talíři, příbory a sklenicemi. Pánve s použitým olejem na sporácích, které jím byly místami zašpiněny. Nemluvně o hrncích, které použili snad všechny, naběračkách, vařečkách a miskách několika velikostí. Na linkách a na zemi se dokonce povalovaly drobné kousky ze zbytků jídel. Sanji se nad tím vším znechuceně zatvářil, vyhrnul si rukávy a se vší "radostí" se dal do úklidu. Nenáviděl to. Měl to tak stále, už si na to zvykl, ale i přes to, nepřišlo mu to fér. Je pravda, že toho starší vždy udělají více, než on, ale co například číšníci? Ti jen jdou, zjistí si objednávku, načež ji vyřídí kuchařům, ti ji vařením vykonají, číšníci to opět zanesou stolu, jenž si objednávku podali, obdrží částku a sbohem. Když se nad tím ale zamyslí, také to nemají nejlehčí. Chodit sem a tam, ještě, když je restaurace přeplněna. Přeci jen, Baratia je jedna z nejznámějších a ne nejmenších restaurací Tokya. Nakonec to přeci jen zůstává na nejmladšího, který toho moc, podle ostatních, nenadělá. Možná nedává svůj zájem najevo, ale pravda je taková, vaření miluje nadevše. Ale to uklízení za ostatními odešlími, co na něj po té trpělivě čeká, mu ubírá síly, které ho už po úmorném dni zcela opustily. Možná mu zaplavená mysl cizincem, se kterým se před několika okamžiky setkal, ulehčí práci.



» Like a Smoke of Cigarette: II. Kapitola.. «
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 červík55 červík55 | 2. listopadu 2015 v 18:08 | Reagovat

Je to excelentní!!Připadá mi to jednu mangu co jsem četla.:D Těším se na další kapitolu.Hodně štěstí.:D

2 Troll Karol Troll Karol | Web | 6. listopadu 2015 v 18:04 | Reagovat

[1]: Děkuju moc! :3 ♥ jsem ráda, že se líbí :).. Vážně? :O smím poprosit o název? :D :).. Budu se snažit další kapitolu sepsat :) podle času :) a děkuju ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama