Vlčí pomsta: I. Kapitola - Magnolia

28. srpna 2015 v 22:33 | Troll Karol |  Vlčí pomsta

A je tu I. Kapitolka tohoto piecu of shitu příběhu. Předem se omlouvám za moje schauma chyby. Enjoy! :)
P.s. to skloňování jména Rairy si nevšímejte xD jednou je to tak, potom zase tak :D
P.s.s.: a kdo by chtěl, tak si přečti recenzi a něco o hlavních postavách (pokus si článek neviděl/a)


I. KAPITOLA


Silný a studený vítr rozfoukával čerstvě napadnutý sníh i vločky, které rychle padaly v každém směru k zemi. Jejich zmrzlost a studenost naráželi do tváří dvou osob v dlouhých černých pláštích. Zmrzlými dlaněmi je přidržovali více u své brady, doufajíc udržet své tělo ve větším teple. S koženými vysokými kozačkami se prodírali skrz bílou pokrývku, ale na prstech se jim začaly tvořit drobné omrzliny. Zuby jim hlasitě cvakaly nad návalem silnějšího větru, a tak napomohlo jejím vlasům vlát v protisměru. Oboum dívkám se špatně dýchalo a šlo se jim velmi těžce, jelikož je silný vítr tlačil vzad. Nevěděli, jaký kus ušli, ani kdy dorazí do svého cíle, který byl v nedohledu.

,,Rairo!" Křikla jedna z nich, když druhá oslabením zkolabovala do ledového sněhu, snažíc se ji probrat lehkým zatřepáním a voláním jejího jména se jí nepodařilo.

,,Sakra!" Zaklela a zaťala zuby. Její levou ruku obtočila kolem svého krku a svou pravou ji chytila za pás. Když ji zvedala, slabě zavrávorala, ale byla hned v pořádku a krátkými krůčky vyšla dál. Oči přivřela nad návalem dalších sněhových vloček, které všude létaly. Pustila Rairininu ruku, kterou měla kolem svého krku a svou si dala před oči, ve snaze se před vločkami ochránit. Dýchat se jí začalo hůře a mráz ji chladil zevnitř pláště. Její nohy selhávaly, kolena se jí podlamovala z dlouhé cesty, kterou společně ušli. Nemohou se vzdát. Už se dostali tak daleko. Jejich cíl ji více tlačil vpřed a dával ji větší sílu. Náhlé škubnutí v koleni ji však donutilo jejíž pokračování ukončit. Padla vyčerpána do sněhu s Rairou po jejím boku.

Nesmím se vzdát.. nesmím.. opakovala si stále v mysli a snažila se vyškrábat na nohy. S několika nepodařenými pokusy zůstala s přivřenými očními víčky ležet. Má to vzdát? Má to nechat jít? Její mysl říká ano, ale její srdce ne. Zvládli vše, tak proč ne tohle.

Pěstmi několikrát praštila do sněhu pod sebou, zanechávajíc za sebou hluboké díry. Nesmím se zdát, ne.. Slíbila jsem jí to, slíbila.. musím jít, musím.. její oční víčka ji přišla tak těžká. Snažila je nechat déle otevřená, ale přeci jen oslabení a vyčerpanost jí v tom zabránily.

,,Omlouvám se," šeptla k Reiře a unavené oči se jí zavřely.

***


,,Bude v pořádku. Byla promrzlá a na prstech měla pár omrzlin. Ty se nám podařilo odstranit pomocí vložením končetin do vlažné vody a neustálého zahřívání. Žádné jiné zranění jsme nenašli." Hlas byl mladý, mužský a jí neznámý. Kde to jsem? pomyslela si Raira. V první chvíli si uvědomila, že leží na něčem měkkém. Postel? Nevzpomínám si, že bych si lehala do postele.

,,Díky bohu," když uslyšela hlas své společnice, ulevilo se jí. Co se vůbec stalo? Mráz, sníh, únava, mdlo.. postupně se jí začaly vracet vzpomínky.

,,Stejně by mě zajímalo, co jste tam v takovém počasí dělali. A proč jste mířili sem." ozval se onen mužský hlas.

,,Už jsem ti říkala, že je to naše věc, Colte. Počasí, které nastalo, jsme nečekali. A co jsme tam dělali? Vyčerpáním leželi. Nevím kolikrát ti to budu ještě vysvětlovat," odsekla otráveně, a ne přesvědčivě Raiřina společnice.

,,Moc dobře víš, že ti tohle neuvěřím, Chelio. A přestaň se mnou tak mluvit. Pořád jsem já ten, kdo vám zachránil život," obořil se na ni nedůvěřivě a zkřížil ruce na hrudi.

,,Nevím, o co ti jde. Je to tak, jak jsem ti řekla, tak co stále řeš-"

,,Myslím, že se probouzí," zamumlal, skákajíc jí do řeči a hlavou kývl směrem k posteli, kde Raira ležela.

Chelia si povzdechla: ,,Ven, Colte."

Raira uslyšela vzdalující se kroky a potom zavírání dveří.

,,Můžeš už přestat předstírat, že spíš, Rairo," zahuhlala Chelia. Ucítila dotek na tváři, zamrkala a oteřela oči. Nad ní se s úsměvem Chelia skláněla. Raira se opřela o lokty. Ležela na staré posteli v neznámém pokoji. Když dávala nohy na zem, Chelia si ji pečlivě prohlížela.

,,Vypadáš už líp," řekla.

,,Je mi dobře," usmála se, ,,co se stalo?" Vzhlédla k Chelie, stojící před ní. ,,Kde jsem? Kolik je hodin?"

,,Ty si nevzpomínáš?" Chelia si podřepla, aby se jí mohla podívat do očí. Raira zavrtěla hlavou.

,,Vzpomínám si, jak jsme procházeli sněhem, ale.." rozhodila rukam, ,, ne na to, jak jsem se dostala sem."

,,Colt vás sem přivezl," vstoupil do rozhovoru dívčí hlas, ,,našel vás ležet ve sněhu kousek odtud." Raira se otočila a v křesle za sebou uviděla dívku. Dívčin obličej jí byl povědomý.

,,Iris?" vzdychla překvapeně.

Dívka se usmála: ,,Ano." podupávala si nohou, ,,jsi ve městě Magnolia, v hostinci mého otce. Dovolil nám, abychom vás tu nechali. Celou noc jsi prospala."

Raira se rozhlédla po pokoji, natož se usmála při vzpomínce na to, jak Chelia a její přátelé Iris dříve podpláceli, aby pro ně kradla džbánky s vínem. Počkat.. slyšela dobře? Magnolia? Hned nasměrovala svůj pohled na Cheliu, která jakoby četla její myšlenky, přikývla. Takže jsme to zvládli.. pomyslela si a usmála se.

Očima opakovaně zabloudila do pokoje a odhadla, že se právě nacházejí v jednom z pokojů, který Irisinin otec pronajímal hostům. Byla to malá místnost, v níž veškeré místo zabíraly velká postel, ošuntělé křeslo, ve kterém Iris seděla a malý stůl. Okna zakrývaly staré, bezbarvé, papírové clony a podle slabého světla, které skrze ně probleskovalo, Raira odhadovala, že je brzy ráno. Chelia se otočila k Iris a kývla na ni. Když se dívka zvedla, Chelia ji vjela prsty do vlasů a několikrát jimi prohrábla, dokud si byla jistá, že je rozcuchala. Raira celou scénu chápavě pozorovala a Iris velmi litovala. Sama to neměla ráda, ale Chelia to má ve zvyku. Se svým hloupým úsměvem na tváři pokračovala, když ale postřehla Irisinin pohled, který ji doslova probodával, mírně jí zacukalo v obočí, dlaně dala před sebe, ve snaze ji uklidnit a s tichým: ,,He, he.." se od ní vzdálila.

,,Myslíš, že by jsi nám mohla sehnat něco k jídlu?" Zeptala se jí Raira, aby mezi děvčaty uvolnila napětí. Iris svůj pohled upřela na Rairu a pokrčila rameny.

,,Uvidím, co se dá dělat," usmála se na ni, ale úsměv ji nahradila vážnost hned potom, co se otočila zpátky na Cheliu. ,,S tebou si to vyřídím později," Iris došla pomalu ke dveřím a vyklouzla z pokoje.

,,Tse.." odsekla stojící, rozzuřeně nafoukla tváře a zkřížila ruce na prsou, ,,po tak dlouhé době se uvidíme a ona mi vyhrožuje."

,,A ty se divíš?" Optala se jí s údivem Raira a nadzvedla obočí, ,,každý na jejím místě by takhle reagoval." Řekla a plácla se do čela.

,,Holt jsem od ní takovou reakci nečekala," odsekla uraženě a natočila hlavu na bok.

,,To proto, že jsi tak blbá," řekla klidně, zapřela se dlaněmi o matraci, na které přenesla svou váhu trupu a s drzým úšklebkem sledovala reakci druhé dívky. Chelia se k ní se vztekem otočila, v očích se jí nebezpečně zajiskřilo.

,,Zopakuj to," hlesla podrážděně.

,,Klídek, klídek, nemyslela jsem to vážně," uklidňovala ji.

Cheliinin vztek se začal ztrácet a hluboce si povzdechla. Klesla do křesla, podívala se na Rairu a zamračila se.

,,Vážně je ti líp? Včera večer jsi byla úplně mimo," optala se starostlivě.

Venda pokrčila rameny: ,,Opravdu jsem v pořádku. Jako kdybych se moc dobře vyspala."

,,Taky, že jo. Spala jsi skoro celý den." pokrčila rameny a znovu si ji změřila pohledem.

,,Jen tak mimochodem," začala Raira a lokty si položila na pokrčená kolena, ,,kde mám luk se šípy?" pohlédla na Cheliu, v očích tázavý pohled a dlaní si podepřela bradu, ,,a mé oblečení?"

,,Luk a šípy bohužel nemám ani já. Možná je nechali tam, kde nás našli nebo nám je sebrali kvůli bezpečnosti. Může za tím být i jiný důvod, ale nikdo mi zatím nic neřekl," vysvětlila a vzdychla. Dlaněmi se zapřela o zapírátka na stranách a vyzvedla se na nohy. Pomalou a šouravou chůzí se vydala ke dveřím.

,,Jdu pro tvé oblečení, půjdeme se porozhlédnout po městě. Budeme to pro příště potřebovat," natahovala se pro kliku, když v tom ji zastavil hlas druhé dívky.

,,Ty, počkej," Chelia zůstala otočená ke dveřím a čekala, co po ní Raira potřebuje, ,,nějakou tu chvíli jsem nad tím přemýšlela, ale.." odmlčela se, ,,kdo je to, ten Colt?"

Cheliinina vztyčená hlava klesla trošku dolů a přes rameno se na Rairu podívala: ,,Starý známý. Nikdo zajímavý," usmála se a bez čekání na Rairiřinu odpověď otevřela dveře a byla přivítána Iris, s tácem zaplněný jídlem, v rukou. Chelia k ní kývla, obešla ji a zmizela za rohem. Iris se podívala na její zdalující se záda, po té na sedící Rairu, která ji vše vysvětlila.

***



Horké, polední sluneční paprsky jim oslnily tváře, když vyšli ze schátralého hostince otevřenými, dřevěnými dveřmi. Byli přivítány mnoha lidmi, kteří zaplňovali široké ulice, jejíž země byla tvořena kamennými nepravidelnými čtverci. Hlasitý řehot, který se ozýval mezi dřevěnými a cihlovými drobnými domy, které byly postaveny vprostřed malých zahrádkách s krásnými květinami, upoutal jejich pozornost. Natočili hlavu a zahlédli klusajícího bílého koně, za sebou tahajíc dlouhý, nižší kočár se čtyřmi koly. Zadná byla lehce větší, než přední. Spodek kočáru byl na úrovni půli zadního a směrem nahoru prohnut, kvůli sedadlu, které bylo tvořeno v polštářovém stylu v karmínově červené barvě. Na stranách opěradla, až po jeho celé dělce, byla do varhan složena stříška, kterou si pasažéři mohli vždy obloukem natáhnout nad hlavu. Nad předními koly bylo ke kočáru připevněno dlouhé, úzké sedátko, na kterém seděl kočí, jenž měl v pravé ruce dlouhý bič s dřevěným úchytem a v levé červené, dlouhé lano, které bylo připevněno k černým pásům kolem koňovy hlavy. Byl oblečen do bežového saka, které mělo na každé straně stříbrné knoflíky. Do bílé košile s totéž barevným šátkem, uvázaným kolem krku, černých kalhot, které končili těsně pod koleny, zbytek byl zakryt bílými dlouhými punčocháči, které vedli až do černých, lesklých, kožených bot. Pod nosem mu rostl, od pohledu, velmi hustý knír a na tmavých krátkých vlasech mu pohodlně seděl černý cilindr, na jehož zakrouceném rohu vyzařovala přišitá bílá látka.

V kočáře seděla postarší žena a jako ostatní ženy ve městě byla oblečena do dlouhých šat. Dívkám, které z hostince vyšli, jim šaty přišly velmi nepohodlné, narozdíl od oblečení, které nosívali. Těsně stažený korzet s vycpávkou z koňských žíní, kterým se říkávalo turnýra, jež se přivazovala vzadu v pase. Pozorovateli se proto při pohledu z boku naskytl pohled na nepřirozeně esovitě stylizovanou postavu. Vysoko zdvihnuté poprsí, silně stažený pas a velmi zdůrazněná zadní část. Byly šity z látek, které měly rozličnou strukturu a vyznačovaly se ostrými barvami. Nejčastěji ostře zelenými, fialovými, rudými a tmavě modrými se zlatými detaily, které měla žena na sobě. Boty nebyly pod šatami viditelné, ale nejnositelnějšími byly kožené s krátkým, ale širokým podpatkem. Ženy opticky zvyšovaly dlouhé vlečky nebo vysoké účesy. Nejběžnějšími byly natočené vlasy, vysoko stažené, které doplňovaly kloubouky s dlouhými látkovými ozdobami. Občas se jim také v rukou objevovaly zdoené vějíře, sladěné s barvou šat, které mají oblečené.
Po jejím boku seděl mladý chlapec, pravděpodobně její syn. Měl bílou košili s dlouhými rukávy. Kalhoty do půli stehen, na jenž lemu byly knoflíky připevněny látkové šle, které měl natažené na ramenech. Holá kolena, pod kterými byly dlouhé ponožky a kožené boty na nich.

Poslední sedící osoba byla mužského pohlaví. Oproti žen se mužský oděv vyznačoval jednoduchostí, byl převažně tmavý. Černé sako bylo volnější, pod ním vyčuhovala košile do pasu. K saku patřily pruhované kalhoty, jenž pruhy byly téměř neviditelné, či kalhoty černé. Oděv doplnila buřinka nebo dlouhá hůl, jejíž úchytná část byla zatočena. U pár mužů dívky spatřily nověšitý smoking, který byl příliš drahý na to, aby ho mohl zakoupit obyčejný muž.



,,Ty šaty jsou tak nepohodlné," stežovala se Chelia, ,, a je v nich strašné teplo," šila s sebou, a aby teplo více zahnala, vytáhla rudočerný vějíř, se kterým zběsile máchala před svou tváří.

,,Přestaň si pořád stěžovat," obořila se na ni Raira a zkřížila ruce na prsou, ,,budeš to muset holt nějak vydržet," pokrčila rameny a začala si upravovat kloubouk fialové barvy, který měla připevněn na čerstvě natočených vlasech, ,,a navíc to byl tvůj nápad, tak se s tím smiř," obrátila se k ní zády a rozhlížela se po ulici.

,,To nebyl můj nápad, ale Iris. Tyhle hadry tu nosí každá ženská, a kdyby jsme vyšli v tom, v čem běžně chodíváme, vyčnívali by jsme z davu," rozhodila rukama Chelia, ,, a já nechci, aby si o nás obyvatelé ihned mysleli, kdo doopravdy jsme," povzdechla si, ,,tak jsem myslela, že je to dobrý nápad. To jsem ale zatím nevěděla, jak musí být utáhnuté a jaké bude počasí," dořekla sklesle a přesunula se k Rairiřině pravici.

,,Stejně je to divné," promluvila Raira a Chelia se na ni tázavým výrazem podívala, ,, když jsme šli sem, bylo všude plno sněhu, dokonce byla i prudká vichřice a strašná zima. Naopak tady je slunečno, sníh nikde a velmi horko," ukazováčkem a palcem si podepřela bradu a zamýšleně přimhouřila oči.

,,Na to se potom můžeme zeptat Iris," navrhla Chelia a narovnala se, ,,Půjdeme se porozhlédnout po tom městě."
Raira přikývla a obě se dali do pohybu.

Nízké podpadky jim klapaly po kamenné zemi a dlouhé vlečky šustily, když se po ní plazily. Po čase, kdy se Chelia zadívala na místní domy, Rairu zaujal menší stánek se starou ženou za ním, jež prodávala květiny. Odpojila se od Chelii a rychlejší chůzí se ke stánku vydala.

,,Ty domy jsou zajímavé. Ty cihlové vypadají velmi bohatě. Upřimně jsem to čekala. Přeci jen, Magnolia je hlavní město tohoto království," řekla udiveně Chelia. Když ale nezaslechla žádnou odpověď či připomínku své společnice, začala se kolem sebe ohánět.

,,Rairo?!" Zvolala její jméno a po chvíli ji zahlédla.



Raira si prohlížela nádherné květiny, které stařenka prodávala. Narůžovělé růže, bílé narcisy, několikabarevné chryzantémy. Z těch všech krás ji nejvíce zaujala s růžovými, přecházejíc do bílé barvy, dlouhými květy.

,,Líbí se Vám tahle květina?" Optala se stařenka. Rairu zaskočil její překvapivě hrubý hlas.

,,Magnólie. Květina zdejšího království. Je velmi vyznačována svou jednoduchostí, ale hlavně přirozenou krásou, která z ní vyzařuje. Proto hlavní město nese její jméno. Je jako ona sama," vzala si je do dlaní a dlouhými prsty pohladila její květy. ,,ale je tu i pár věcí, které osobně za krásu nepovažuji, " řekla si pro sebe s domněním, že ji nezaslechne, ale mýlila se.

,,Co tím myslí-"

,,Nikdy jsem nevěděla, že se vyznáš v květinách," stařenka nestačila položit svou otázku, když se za Rairiřinými zády objevila Chelia. Leknutím nadskočila, natočila hlavu a spatřila ji s nadzvednutým obočím.

,,Když mí rodiče s bratrem ještě žili, společně jsme rostliny a květiny zasazovali. Měli jsme mnoho knih a chodívali jsme na trhy," pousmála se smutně a zadívala se na magnólie, které držela, ,,mámě se magnólie velmi líbily a vždy se chtěla do města podívat. Nemohla uvěřit, že se vyznačuje krásou a jednoduchostí jako ony," zasmála se nad svou vzpomínkou, ,,ale nikdy tu šanci neměla, ani mít nebude."

,,To je mi velmi líto," hlesla stařenka a sklopila hlavu, ,,pokud neobtěžuji," odmlčela se, ,,ale mohu se zeptat, jak tvý rodiče s bratrem zemřeli?"

Když svou otázku položila, Raira se zarazila. Dlaně se jí potily a bolely, když do nich zaryla své nehty, ale také tím nalamovala stonky magnólií, které držela. Ve tváři se jí vytvořil bolestný a rozzuřený výraz a aura kolem její postavy se změnila. Chelia si toho ihned všimla.

,,O-omlouvám se, asi jsem to přeci jen neměla vytah-" omlouvala se stařenka.

,,Zemřeli na mor," skočila jí do řeči Chelia. To bylo jediné, co mohla pro Rairu právě udělat. Raira se na ni podívala a na to zrak sklopila. Stařenka si Cheliu chápavě okem změřila.

,,Omlouvám se, ale musíme už jít," oznámila a otočila se.

,,Vezmu si je," rozhodla se Raira, otevřela menší pytlík s penězi, který s Cheliou obdrželi od otce Iris a následně vložila dvě stříbrné mince do stařenčiných vrásčitých a klepajících se dlaní. Aniž by stačila něco namítnout, dali se obě dívky k odchodu.

Po celý čas, co se městem procházeli, ani jedna nepromluvila. Nebylo to tak, že by se jim nechtělo, ale v tu chvíli jim nebo spíše Chelie, už jen při pohledu na Rairiřinu tvář, to přišlo nevhodné. Možná kdyby se stařenka tak moc nevyptávala, tak by bylo vše v pořádku, ale z toho ji obviňovat nemůže. Má v paměti, čím starší lidé, tím větší zvědavost. Ale sama má, co se tohoto týče, horší zkušenosti.

,,Ty," spustila zamyšleně Chelia a podepřela si bradu, ,,řekneš mi prosím tě.." očima zabloudila ke své pravici, kde by druhá dívka měla stát. Ty se jí ale šokem široce otevřela.

,,Kde zase jsi?!" Rozhodila rukama a hbitě se rozhlížela kolem sebe, když Rairu vedle sebe neuviděla.



» Vlčí pomsta: II. Kapitola «
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Troll Karol Troll Karol | 17. ledna 2016 v 22:28 | Reagovat

pozn. autora: omlouvám se, pokud někde zahlédnete jiné jméno. povídku jsem psala s jinými, jelikož byla původně o mě a mé kamarádce :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama