Vlčí pomsta: Prolog

28. srpna 2015 v 22:16 | Troll Karol |  Vlčí pomsta

Hned po recenzi s představením hlavních postav (doporučuji si o postavách přečíst, i když zbytečně proměškaných 5-10 minut života :/) tu máme odbytej prolog :/ ten je napsanej už asi půl roku zpátky, tak doufám, že ta I. Kapitola, kterou ještě dneska zveřejním, bude lepší :)


PROLOG

Utíkat co nejrychleji bylo jediné, co jim zbývalo. Dech jim nestačil, ale teď se zastavit nemohli. Jejich dlouhé a rychlé kroky byly sledovány několika dvojnásobně silnějšími těly, jež byla doprovázena hlasitým vytím a rozzuřeným vrčením. Osoby utíkaly, aniž by si všimli svého, po kouskách roztrženého oblečení, látky prosakujíc světle červenou krví, ponechávajíc za sebou rodné město a rodinu zmasakrované jejich pronásledovateli, kteří se ženou za svou poslední kořistí. Větvičky z lesních stromů, které se volně povalovaly na chladné zemi, křupaly, když na ně dopadaly těžké kroky. Oči plné slz jim způsobovaly rozmazané a velmi špatně vidění, a proto na každém krůčku slabě zakopli. Srazu se osoba vedoucí druhou prudce zastavila a oči obou se rozšířily. Osoba ženského pohlaví pevněji stiskla dlaň osobě pohlaví mužského. Hbitě se rozhlíželi kolem sebe s nadějí, že zahlédnou jedinou cestu k útěku, ale kvůli druhé smečce vlků, která právě dorazila, jim přišlo naprosto zbytečné se o útěk jakkoli pokusit. Zády se k sobě přitiskli a se strachem očekávali, co se bude dít dál. Vlci se pomalu s vrčením přibližovali.

,,Rairo, poslouchej mě," po dlouhém tichu mezi nimi promluvil hluboký a vážný chlapecký hlas, aniž by pohnul jakoukoliv částí svého těla, ,,mám plán." Na chvíli se odmlčel a hluboce si povzdechl. Reira se k němu ihned, co plán uslyšela, otočila.

,,To snad nemyslíš vážně!" Křikla šokovaně, a když se k ní nedostavil smích, ani jediná hláska od jejího bratra, ironický úsměv na její tváři nahradily další slané slzy, které se draly do jejich modrých očí. ,,To nemůžeš myslet.. to nemůžu ud-"

,,Rozhlédni se kolem sebe," skočil jí do řeči a natočil k ní hlavu, ,,nic jiného nám nezbývá."

,,Ale, ty jsi jediné, co mi zůstalo." vzlykla a pevně ho chytla za paži.

,,Já se vrátím," ujistil ji a usmál se na ni. Reira i z takového chabého úsměvu dokázala vyčíst chlapcův strach, ale i kapku odhodlání. Když se ale zaměřila na tu větu, co jí bratr před chvíli řekl, bála se. Co když se nevrátí? Co bude dělat? Její bratr je přeci jen jediné, co jí z rodiny, přátel a města zůstalo. Neumí si ani představit, jaká bude bez něj její budoucnost, ani neví, jestli tuto krvelačnou noc přežije. Cítí nenávist a opovržení k těm odporným a zhnuseným se jí šedosrstým silným zvířatům. Kdyby alespoň věděla důvod, proč tohle všechno dělají. Ze zamýšlení ji vytrhl jemný dotek na jejím rameni. Se zaskočením prudce zvedla hlavu a její pohled se střetl s bratrovým.

,,Slibuju ti to," odmlčel se, ,,rozhodně se vrátím." Řekl odhodlaně a na tváři se mu objevil široký úsměv.

,,Ale co když ne?" Šeptla a brada se jí začala jemně třepat kvůli vzlykům, které zadržovala.

,,Tak žij dál s přesvědčením, že jsem se o to pokusil." Řekl a na to opatrně zvedl silný a široký klacek ze země, který ležel u jeho nohou. Ignorujíc prosby a vzlyky své sestry s ním začal slabě bouchat do své levé dlaně. Hlavu, kterou měl skloněnou pomalu zvedal a z tváře mu vyzařoval nebezpečný úšklebek.

,,Tak pojďte, vy šmejdi!" Zařval hlasitě, čímž všechny vlky kolem sebe ještě více rozzuřil. Jejich vrčení zintenzivnělo a začali se rychleji přibližovat. Velmi se mu klepaly ruce, ale hned jak klacek pevně sevřel v dlaních, ustalo to. Už měl dost toho zdlouhavého čekání, nabral všechny své síly, adrenalin se mu dostavil do žil a tak učinilo jeho nohy hybnými. Co nejrychleji se rozběhl ke skupině vlků, křičíc: ,,Uteč! Hned!" na svou prosící ho sestru, aby to nedělal. Raira se z místa nepohnula. Jen se dívala na svého bratra, který za ně bojoval, proti několika vlkům. Nemohla se hnout, nešlo to. Jen ho bezdušně sledovala. Má tu zůstat? Nebo má utéct, jak její bratr prvně plánoval?

,,Tak uteč sakra!" zařval na ni. Ona se na něj koukla, a to co se před ní odehrávalo, ji donutilo spustit slzy, které tak dlouho zadržovala. Klacek držel před svou hlavou, snažící se udržet vlka, který byl do něj zakousnut, co nejdále od něj. Druhý byl zakousnut do jeho zadního stehna a prudce s masem na něm trhal, dokud se mu ho od těla nepodařilo odkousnout. Ostatní kolem nich kroužili, pravděpodobně přemýšleli, jak na chlapeckou kořist zaútočit. Raira natočila svou hlavu nalevo, a zahlédla, jak se k ní pětičlenná vlčí skupina přibližovala, s vyceněnými zuby, po kterých sjížděli kusy slin a následně se zapíjeli do hnědočerné studené země. Venda začala pomalu couvat. Její kroky postupně zrychlovaly, až začala rychleji a rychleji utíkat. Vlci se za ní rozběhli a začali ji pronásledovat.

,,Omlouvám se," Špitla, setřela si slzy a hnala se dopředu, považujíc útěk za zbytečný. Není žádná šance jim utéci. Oproti nim je velmi pomalá, a k tomu obdržela několik zranění z předešlého útěku s bratrem.

,,Aaaaah!" Venda prudce zastavila, oči se jí rozšířily a rychle se otočila.

,,Alz-!" Ve tváři se jí naskytl zděšený výraz, ústa se jí široce otevřela a z hrdla se jí vydral hlasitý výkřik, když se jeden z vlků svým skokem nebezpečně přibližoval k její tváři. Dala ruce před sebe ve snaze se ubránit a čekajíc, kdy ji vlk kousne. Místo toho ale zaslechne hlasité žuchnutí. Když také neucítí žádnou bolest, která měla už nějakou dobu nastat, své ruce oddělala. Koukla se před sebe. To co uviděla, ji šokovalo. Vlk, jenž ji chtěl zabít, ležel na svém boku kousek od ní nehybně na zemi, v břiše se zabodnutým dlouhým dřevěným šípem. Co to má sakra znamenat? Řekla si a nepřítomně koukala na ostatní šokované vlky. Jeden se rychle rozběhl s pokusem na Rairu zaútočit, ale náhle se před ní objevila postava zahalena v černém dlouhém plášti s pouzdrem se šípy na zádech a dlouhém dřevěném lukem v ruce. Natočila hlavu na stranu, dala ruku za sebe na ozdobnou hranu šípu, rychle ho vytáhla, natáhla na luku vedle pravé strany hlavy a pustila. Šíp se následně zabodl do vlkova odhaleného břicha, když se pokusil svým skokem, osobu zranit.

,,Jsi v pořádku?" Zeptal se jí dívčí hlas. Raira pocítila slabost v kolenech, hned na ně dopadla. ,,Zdá se, že jsi v šoku. Nechám tě chvíli být a zatím se postarám o zbytek." Řekla klidně, zamířila na nejbližšího a šíp pustila, který se zavrtal do jeho krku. Zbývající vlci začali couvat, ale hned zastavili. Jeden zavrčel a rozběhl se proti lučišnici, za to druhý začal hlasitě a intenzivně výt. Dívka z pouzdra vytáhla další šíp, vystřelila s trefením do jeho nohy. Vlk padl k zemi a dívka se k němu rozběhla, šíp vytáhla, následně zapíchla do krku a zatlačila ho hlouběji a hlouběji, dokud si nebyla jista, že nezemřel. Když zaregistrovala vytí posledního přeživšího, vytáhla cosi zevnitř pláště, na pravé straně jejího stehna a ozvala se ohlušující rána. Přitáhla si onu věc ke rtům a foukla do dýmajícího se kouře, který vycházel z vnitra hlavně větší *pistole. Venda byla šokovaná a zaskočena. Nemohla uvěřit, co se právě stalo, ani si to pořádně neuvědomovala. Je to snad sen? Jak moc by si přála, aby byl, ale tohle všechno je na sen až moc reálné.

,,Musíme jít," řekla dívka a čelem se k Raiře otočila. Z očí ji vyzařovalo cosi nepopsatelného. Prázdnota? Bolest? Stalo se snad něco hrozivého v její minulosti? A kde se vůbec tohle všechno naučila? Na otázky bohužel neznala odpověď.

,,Tak pojď! Brzy sem dorazí další smečka vlků!" Z přemýšlení ji vytrhl hlas oné majitelky. Koukla se na její ruku, kterou ji nabízela, ale odmítla ji.

,,Můj bratr," špitla a koukla se na dívku před sebou, ,,stále tam je!" Křikla a prstem ukázala směrem, kde se se svým bratrem rozdělili. ,,Možná ještě žije!"

,,Jsi si tím jistá?" Optala se jí. Ta otázka Rairu velmi zarazila. Jestli si je jistá? Upřímně, nebyla. Věděla, že boj s vlky její bratr nemohl přežít, ale nechtěla si to připustit. Přece jen, přišla o vše. Byla tak ráda, že jí zůstal starší bratr, ale ten nakonec přeci jen také zemřel. Když Raira stále přemýšlela o těchto věcech, nezpozorovala, že ji další cestičky mokrých a slaných slz stékaly po tváři a následně vpíjely do půdy pod jejími koleny. Má cenu vůbec žít? Vše ztratila, nic jí nezůstalo. A je vůbec možné přežít? Jak nenávidí tohle období, ty lesní zvířata. Není den, kdy se člověk nemusí strachovat, kdy ty šedé bestie znovu zaútočí. Není den, kdy nemusí spát se zbraní po svém boku.

,,Podívej." Dívka si před ní na jedno koleno klekla, položila své dlaně na její ramena a podívala se jí do očí. ,,Vím jak se cítíš. Ztratit svůj domov, přátele, rodinu. Ten pocit samoty, bezmoci, bolesti, osamělosti. Naprosto ti rozumím a je velmi těžké se přes to všechno přenést. Přenést se přes nenávist, kterou právě pociťuješ a uskutečnění pomsty, nad kterou uvažuješ. Dovol mi ti pomoci." Ten úsměv, který se objevil na její tváři byl tak upřímný a hřejivý. Rairu přimělo této dívce věřit. Dívka k ní opakovaně natáhla ruku ve snaze ji pomoct vstát. Raira chtěla dlaň přijmout, ale náhlé mdlo a mžitky před očima ji v uskutečnění zabránilo. Její bezvládné, zraněné a slabé tělo mířilo k zemi, ale dívka jí stačila o sebe opřít v čas před dopadem.

,,Musela si toho dnes hodně zažít. Bolest a strach. Nerada vzpomínám na mou minulost, ale ty jsi mi ji v tobě připomněla. Nedovolím, aby se ti něco stalo, nebo ti někdo ublížil. Pomohu ti naplnit tvou pomstu a pomohu ti přenést se přes všechno, přes co jsi si prošla. Sice tě neznám, ale věřím, že jsi přeci stejná jako já." Dívka si ji nadzvedla a dala na záda. Chytla ji pod koleny, aby nespadla a vykročila kupředu, aby je další smečka vlků, přivolanou jejich teď už padlým spojencem, nedohnala.

*Tu pistoli si prosím vás představte nějak » takhle « :D


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adís Adís | E-mail | Web | 6. září 2015 v 15:00 | Reagovat

Wow! Prolog byl úžasný!
Povídka se mi bude líbit, ale... ale.. zabila si vlky! T_T Néé, mé miláčky! :D
jsem zvědavá, jestli i Raira (to jméno miluji) bude nějaká lovkyně :3 :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama